Den před Štědrým večerem slibuje klid a pohodu ve společnosti těch nejbližších. Děti i mazlíčci už určitě nedočkavě odpočítávají každou minutku, která jim do Štědrého večera zbývá. A právě pro ně jsme napsali vánoční příběh. Už malé děti, zvídavé a bystré, ví, že se Ježíšek narodil v betlémě. A copak je to ten Betlém? Ptají se. No to je takové místo, stodola, kde je spousta zvířátek. Ale Betlém se tomu říká jen proto, že se tam narodil Ježíšek. A jaká zvířátka tam najdeme? Najdeme tam oslíka, ovečky, kravičku a pro nás ne tak známého velblouda. A co další zvířátka? Jsou zvědavé děti. No a o těch si právě povíme.
Málokdo totiž ví, že v Betlémě měli kočičku. Rodiče Ježíška, Marie a Josef, z ní však neměli žádnou radost. Báli se, že kočička, která běhá stále venku, není ochočená a přeci jen si nemyje tlapky vodou a mýdlem, by mohla onemocnět a spolu s ní by onemocněla nejen další zvířátka, ale i malý Ježíšek. Proto se snažili kočičku vyhnat, jak to jen šlo. Nebyli na ni zlí, ale báli se. A takové maminky když se bojí, to je panečku ohromná starost. Kočička to s nimi neměla jednoduché, nebyla přítulná a tak si ji lidé ne a ne oblíbit. Stalo se jednoho dne, že před ní zavřeli vrátka nadobro.
Ačkoli byla kočička smutná, věděla, jak se o sebe postarat. Nebála se, jen se jí stýskalo. Zvykla si na všechna zvířátka. . Toulala se, brzy si našla docela opuštěné stavení a v něm se zabydlila.
Naproti tomu, maminka Marie a tatínek Josef začali mít starosti. Jak by také ne, vždyť všechny zásoby jídla pro dobytek zmizely. Jak se to stalo? Inu, myšky si brzy všimly, že v Betlémě už nehlídá kočička a jelikož i jim moc chutnala potrava pro dobytek, odnesly si ji do svých doupat. Ježíškovi rodiče nevěděli, jak byla ve stodůlce kočička užitečná, netušili že je chránila před těmito malými hladovými krky. Marně chodili ven a volali a hledali kočičku kde se jen dalo. Začínala zima a měli čím dál méně úrody. I zvířátka začala mít hlad. Všichni vzpomínali na kočičku, moc jim chyběla. Marie a Josef litovali svého rozhodnutí, avšak po kočičce ani vidu, ani slechu.
Až jednou, během mrazivého večera, kdy sníh proháněly silné poryvy větru a Ježíšek plakal zimou, ne a ne se utišit, ozvalo se tiché mňoukání za vraty. Nejprve jej přes houkání meluzíny ani neslyšeli a pak, zdálo se jim neskutečné, že by se kočička vrátila i poté, co ji tak nerozumně vyhnali. Určitě se má lépe, tam, kde si jí váží. Jak se nestačili divit, když po dalším zamňoukání zkusili otevřít vrata a dovnitř vběhla jejich kočička, od hlavičky až k ocásku mokrá, ale živá a zdravá. Přeci jen na ně nezapomněla a tak moc byla osamělá, až se vypravila zpátky. Jali se ji vítat, téměř se slzami v očích, vděčni za její návrat. Kočička se trochu ostýchala, pak ale přijala všechnu péči a pozornost a láskyplně se Marii a Josefovi otírala o nohy. Ježíška ale stále soužila zima, třásl se a plakal a plakal.
Kočička rychle oběhla všechna zvířátka aby se i s nimi přivítala a zahřála se tak o jejich teplou srst. Ozývalo se radostné frkání, bučení a vůbec všechna zvířátka byla moc šťastná, že se jim kočička zase vrátila. Pak, než se rodiče nadáli, skočila s vyhřátým kožíškem Ježíškovi do jesliček. Nechtěli ji hned vyhnat ven, ale v mamince se začaly ozývat obavy. Rozmýšlela, a ještě než se rozmyslela, Ježíšek přestal plakat. Hřál ho kočiččin hebký kožich. Nemohli tomu zázraku uvěřit, Ježíšek začal spokojeně usínat a Marie s Josefem poprvé uslyšeli, jak kočička vrní. Dalšího dne zase začala lovit myši, které se odvážily krást zvířátkům potravu. A od těch dob už nikdy nepochybovali o kočičí důležitosti.
Comments