Milujeme a obdivujeme naše kočky domácí. Málokdo ale ví, že i na našem území se dříve hojně vyskytovala kočka divoká. Že jste o ní neslyšeli? Tak ji pojďme poznat blíže.
“Vždyť to je náš Mourek!”
Podoba mezi kočkou divokou a divoce zbarvenou kočkou domácí je až zarážející. Přesto však určité detaily odlišují nezkrocenou kočku divokou evropskou od naší “obyčejné” domácí micky. Tak například mohutnost. Teď můžeme namítat, že i naše kočky jsou mohutné, pro kočku divokou je to ovšem charakteristika. Její kožich jí přidává pěkných pár kilo, minimálně na pohled. Kocouři dorůstají hmotnosti 5 kilogramů, kočky 3,5 kilogramů.
Zbarvení srsti kočky divoké evropské je proměnlivé v závislosti na ročních cyklech. Není ale nikterak výrazné, jako tomu bývá u našich domácích mourků. V zimě zdobí kočku divokou kožich šedivý s výraznější kresbou než naopak v létě, kdy je zbarvení kočky divoké evropské spíše žlutohnědé. Břicho má krémově žlutý nádech. Co se týče kresby v obličeji, ta zůstává téměř stejná u všech jedinců, s drobnými změnami. Tvoří ji tmavě hnědé proužky, vedoucí od vnějšího očního koutku směrem k uším a čtyři až šest proužků pokračující z čela mezi ušními boltci směrem do týla.
Nos má kočka divoká evropská růžový, oči vždy zeleného zbarvení. Prostředkem hřbetu se táhne černý pás, který dosahuje až na kořen ocasu. Těsně před zakončením ocasu se nacházejí dva až tři uzavřené černé pruhy chlupů a na konci ocasu je černá špička. Ta má narozdíl od koček domácích, kulatý tvar. Stejně tak má kočka divoká evropská výrazně zaoblenější uši a i hlava je oproti domácí kočce mohutnější a zavalitější.
Čičí, čičičí
A kde tuhletu divokou krásku najdeme? No, na internetu pod latinským názvem Felis silvestris silvestris. A v přírodě? Kdoví. Problém s rozšiřující se lidskou populací zahnal kočku divokou evropskou do okrajových oblastí svého původního výskytu. U nás se kdysi vyskytovala hojně, nyní je to vzácný druh naší původní fauny, o jehož trvalém pobytu zde nemáme žádné důkazy. Poslední zachycení fotopastí u nás bylo loni v říjnu. Víc toho o kočkách divokých ale nevíme.
Nejblíže se vyskytuje pravděpodobně na Slovensku, v jižní části státu. Ani tam ale není její populace kdoví jak závratná. Jak se to bude s jejím návratem do Česka vyvíjet dál se uvidí. Můžeme jen doufat, že na nás úplně nezanevřela a zase poctí naše lesy svými koťaty.
Život samotářky
Nenechte se zmást roztomilým kukučem. Tato kočka určitě není žádný mazlíček. Loví v noci a přes den se ukrývá v dutinách stromů, skalách anebo v podzemních norách. I přesto dokáže žít v krajině, která je již pozměněná vlivem člověka. Proč se jí tedy u nás nedaří? Důvodů je hned několik. Srážky s auty a železniční dopravou, a překvapivě i kočky domácí. Ty se totiž s kočkou divokou evropskou mohou křížit, případně jí konkurovat v lovu. Kočky domácí také přenášejí nemoci, kterým mohou kočky divoké evropské podlehnout. A vzhledem k tomu, že se jim nejčastěji rodí tři až čtyři mláďata, riziko že samice o mláďata přijde je velká. Opět zlaté pravidlo zní, mějte své kočky pod dohledem.
Jak vy vnímáte vyhubení kočky divoké evropské na našem území? Co by se podle vás mohlo zlepšit, aby se k nám kočky divoké vrátily?
Comments